OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Asi nejvýznamnější kapelou druhé části thrash metalového boomu na sklonku osmdesátých let byla z počátku nenápadná partička brazilských mladíčků z Belo Horizonte zvoucí se SEPULTURA. Úsvit jejich kariéry, ve kterém se hoši stylizovali do rolí vyznavačů okultismu a magické temnoty, vyznívá v kontextu s pozdějšími díly velmi archaicky, ale i tak si už s prvními alby získali solidní statut popřední kapely míchající raný death metal s prvky tehdy tolik oblíbeného thrash metalu. Zásadní změnou byl pro tyto ďáblovy pohůnky, vedené duem bratří Cavalerů, příchod velmi zručného Andrease Kissera na post sólového kytaristy a tak třetí albový zářez „Schizophrenia“ vydaný v roce 1987 představil SEPULTURU jako o několik tříd profesionálnější těleso, díky kterému se také této exotické partičce otevřela náruč mamutí vydavatelské stáje Roadrunner Records. Ten pravý průlom však přišel až o dva roky později s deskou „Beneath The Remains“ (1989), která kapelu definitivně etablovala do čela tvrdších metalových žánrů.
SEPULTURA se v době vydání „Beneath The Remains“ definitivně ustálila na civilní image, prosté jakýchkoliv patetických vymožeností metalové módy, ale zejména textová náplň jejich skladeb přešla od morbidních fantazií k sociálně orientované kritice fungování naší planety. V neposlední řadě také logo doznalo nové, mnohem čitelnější formy. Byl to zkrátka druhý start se vším všudy. Když se v lednu roku 1989 odlétalo do Spojených států za účelem závěrečných prací na nahrávce, která vznikala ve studiích Nas Nuvens v Riu, muselo to být pro o něco málo víc než dvacetileté mladíčky z poměrně chudé země něco, co si ještě před pár lety netroufali ani představit. A to ani nemluvím o tom, že nikdo z nich v té době ještě netušil, jaký bude mít tento materiál, nakonec ošetřovaný ve floridském Morrisoundu tehdy teprve začínajícím Scottem Burnsem, dopad na pozdější vývoj metalové hudby. SEPULTURA s tímto albem nejenže uspěla, ale byla tou vyvolenou kapelou, která vlila do stále techničtějšího thrash metalového žánru nový impuls a primární divokost. Zkrátka, stala se novou modlou pro statisíce fans po celém světě a řekněme, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let přebrala žezlo od stylově se vzdalující METALLICY a SLAYER.
Zdrcující vpád v podobě titulní skladby, která bez skrupulí rozetne ponuré akustické intro jakoby definoval celou nahrávku. Ultra rychlý thrash metal plný těch nejsilnějších kytarových figur, jaké v té době mohl tento žánr nabídnout. Maxův neurvalý hlas koketující s death metalovou polohou si bral na paškál všechny neduhy týkající se života v jeho rodné zemi – od kriminality, přes chudobu, bezdomovce, korupci až po propastné sociální rozdíly. Jeho bratr Igor se svým výkonem, který nepostrádal nadstandardní dynamiku ani technickou vyspělost, zapsal mezi absolutní světovou bubenickou špičku, hned vedle takových jmen jako Dave Lombardo, Charlie Benante nebo Pete Sandoval. Druhá skladba „Inner Self“ se stala bez problémů nejoblíbenějším metalovým klipem roku 1990 a dodnes jakousi metaforou charakterizující tehdejší stav, ve kterém se SEPULTURA nacházela. Mými nejoblíbenějšími položkami jsou však skladby „Mass Hypnosis“ a „Sarcastic Existence“, kde se Andy Kisser blýskne znamenitými kytarovými motivy. Zvláště jeho druhé sólo v prvně jmenované skladbě, které začíná jakoby akusticky a až postupně přechází v majestátní titánskou vyhrávku, patří k nejsilnějším momentům celé kolekce.
Přestože bylo album „Beneath The Remains“ co do úspěšnosti v budoucnu ještě několikrát překonáno, považuji jej za jednoznačný vrchol tvorby této dnes již slovutné metalové kapely. Každopádně je sympatické, že se SEPULTURA vždy snažila na každém albu posouvat a znít tak trochu jinak. Zda-li tyto změny byly k lepšímu či nikoliv je zase věcí druhou, o které se zde rozepisovat nebudu. Zkrátka, „Beneath The Remains“ je nerozbitným pomníkem doby, který tvoří devět divokých jízd, jež mezi sebou nemají jediného slabšího místa.
Album, které v roce 1989 nedalo spát žádnému metalovému fanouškovi.
Max Cavalera
- zpěv, kytary
Andreas Kisser
- kytary
Paulo Jr.
- baskytara
Igor Cavalera
- bicí
1. Beneath The Remains
2. Inner Self
3. Stronger Than Hate
4. Mass Hypnosis
5. Sarcastic Existence
6. Slaves Of Pain
7. Lobotomy
8. Hungry
9. Primitive Future
Quadra (2020)
Machine Messiah (2017)
The Mediator Between Head And Hands Must Be The Heart (2013)
Kairos (2011)
A-Lex (2009)
Dante XXI (2006)
Roorback (2003)
Under A Pale Grey Sky (live) (2002)
Nation (2001)
Against (1998)
Roots (1996)
Chaos A.D. (1993)
Arise (1991)
Beneath The Remains (1989)
Schizophrenia (1987)
Morbid Visions (1986)
Bestial Devastation (1985)
Datum vydání: Pátek, 7. dubna 1989
Vydavatel: Roadrunner Records / Roadracer Records
Stopáž: 42:09
Produkce: Scott Burns Studio: Nas Nuvens Studios, Morrisound, Fullersound
Když se řekne SEPULTURA, první, co se alespoň mně vybaví, je – „Beneath The Remains“. Album, které definitivně a právoplatně odstartovalo nevídaný vzestup téhle brazilské smečky vzhůru zažitou thrash metalovou rutinou devadesátých let minulého století, a které dokázalo, že velké věci v metalu se mohou dít i na doposud opomíjeném jihoamerickém kontinentu. Smrtelně nakažlivé riffy (a mezi samozřejmě i ten v nejfantastičtější věci alba „Inner Self“), palčivá sóla, temně pulzující rytmika a chorobný Maxův zpěv – nezpěv, to bylo něco, co oprávněně zahýbalo tehdejší extrémní hudební scénou, a něco, co se zkrátka nemůže opomíjet ani dnes.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.